Továrna Malý Mlýnek

 Západní průčelí továrních budov v Malém Mlýnku při pohledu od Pstružného potoka. Zhruba v tomto prostoru zřejmě končily koleje úzkokolejky z Mrzkovic. Příchod k hlavním výrobním budovám v areálu je temný i ve slunečných letních dnech. Kromě hlavních továrních budov se v severní, tedy průmyslové části areálu, nacházely také další menší budovy. Třeba tato dvojpodlažní budova, sloužící nejspíš jako sušárna. Vzhledem k hisotrii by mohlo jít o zmiňovanou sušárnu brambor.

Původní mlýn v osadě Malý Mlýnek u Kochánova na katastru Světlé nad Sázavou se v průběhu 20. století rozrostl na pestrý provoz zahrnující lom, pilu, dřevovýrobu, mlýn a další potravinářské provozy. Od mlýna byla k zastávce Mrzkovice dokonce vystavěna úzkokolejná železnice. V druhé polovině 20. století byl areál změněn na sklady a na počátku 21. století byl opuštěn a částečně zchrátral.

Historie

Malý Mlýnek (německy Kleine Mühle) stál na příhodném místě v rozšíření údolí Pstružného potoka, u soutoku s dalšími dvěma menšími bezejmennými potoky pod Kochánovem zřejmě již v 18. století. Na mapách z let 1726 a 1773, které zaznamenávají některé mlýny v okolí, se ještě nevyskytuje, v mapách I. vojenského mapování před rokem 1783 je již vyznačen v současné poloze.

Mlýn se v průběhu 18. a 19. století postupně rozvíjel, nejrychleji po zakoupení Josefem Kolářem v roce 1849. On a jeho potomci vlastnili a provozovali mlýn až do 2. světové války. V roce 1884 byl mlýn administrativně přičleněn k Radostovicím a zejména po roce 1900 došlo k rychlému rozvoji a mlynářské podnikání se rozšířilo o další potravinářské provozy (vločkárna, sušárna brambor) ale také průmyslové činnosti, které daly vzniknout celé továrně (pila, bednárna, kovárna, kamnenolom, později sklady).

K největšímu rozvoji došlo ve 20. létech 20. století. V roce 1921 vybudoval Josef Kolář dokonce 2,1 km dlouhou úzkorozchodnou železnici k železniční zastávce Mrzkovice (dříve Kochánov), která překonávala po dřevěném mostě Sázavu. Po drážce se dopravovalo od železnice uhlí a suroviny pro mlýny v Mariadole a v Malém Mlýnku a brusírnu skla ve Františkodole, zpět k dráze naopak mouka a obilí, jakož i dřevo z pily a kámen z lomu.

Nedlouho po začátku hospodářské krize ale rozkvět mlýna s továrnou upadá, což je ještě podtrženo zhroucením mostu pod vlakem loženým lomovým kamenem 30. září 1931. Ekonomická situace majitelů v té době již nedovolovala most opravit, pročež byla zrušena úzkokolejka a mlýn ještě rychleji upadal, až byl v roce 1938 prodán Rolnickému družstvu skladištnímu pro okresy Ledeč a Dolní Kralovice. Po třech létech pak družstvo ukončilo v mlýně výrobu a areál mlýna včetně provozů spíše továrního charakteru byl nadále využíván jako zemědělský statek a sklady.

Část areálu byla změněna na obytné domy (později převážně rekreační) a ve zbytku areálu měl sklady postupně Krajský výkupní podnik Jihlava a Textil Pardubice. Od roku 1995 jsou tovární budovy bez využití a chátrají. V roce 2024 byla hlavní tovární část ve vlastnictví České republiky, resp. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Popis

Původní budova mlýna čp. 21 a zemědělských stavení jižně od něj jsou tvořeny dvoupodlažními (přízemí a podkroví), resp. trojpodlažními (hrázděná budova mlýna) budovami obdélných půdorysů. Podél jižní stěny mlýna je veden pod zemí původní náhon společně s vodami nevelkého potoka přitékajícího od Radostovic. Tyto budovy jsou v soukromém vlastnictví několika majitelů a jsou využívány k bydlení a rekreačním účelům.

Tovární část je tvořena shlukem budov severně od původního mlýna, zejména dvojicí čtyř- až pětipodlažních továrních hal, ve kterých probíhala průmyslová výroba a později sloužily jako sklady. Budovy mají masivní zděný plášť a vnitřní trámovou konstrukci stropů, podepřených dřevěnými sloupy. Obě jsou kryty sedlovou střechou pokrytou plechem či vláknitocementovou krytinou. Vzhledem k tomu, že od roku 1962 se účel budov nezměnil, lze uvnitř stále nalézt pozůstatky po skladování textilu a oděvů. V roce 2024 byla většina budov v dezolátním stavu, část západní zdi byla zhoucená a střešní krytina na několika místech narušená, což zřejmě povede k brzké totální destrukci celého souboru budov.

Veškeré současné budovy se nachází na pravém břehu Pstružného potoka. V průběhu 20. století bylo několik průmyslových budov vybudováno též na levém břehu. Po těch však není, stejně jako po úzkokolejné železnici, která byla v provozu mezi roky 1921 a 1931, na místě žádných pozůstatků.

Budova s nejprůmyslovějším vzhledem vypadá, jako by původně šlo o elektrárnu nebo alespoň parni kotelnu.

Uvnitř labyrintu budov lze při troše opatrnosti zastihnout staré známé odvážné školačky. Zřejmě v ruinách nalezly endemitické prostředí, ve kterém se jim daří. Takže se tu rozmnožují a pomalu jich přibývá. Jsou ale plaché a tak je třeba se chovat tiše a nenápadně.

Jako mlsný jazyk vystrkuje nejvyšší budova hned vedle výtahové šachty na tovární nádvoří destičkový dopravník. Kdysi po něm asi jezdily bedny naložené punčochami a dalšími oděvy dámskými i pánskými.

Nákladová rampa. Sem možná vedla jedna z kolejí úzkokolejky. Nejpozději od 30. let 20. století však k rampě zajížděla jen nákladní auta.

Po dopravníku se lze snadno dostat do budovy. Není ale třeba volit tak krkolomnou cestu - část západní stěny u potoka totiž budovám úplně chybí.

Uvnitř bývalé kotelny nebo snad přímo elektrárny dosahuje pocit industriální blaženosti svého vrcholu.

Původní kotel je zřejmě pryč a jeho místo zaujal kotel jiný, poněkud záhadný. Po pásovém dopravníku zřejmě do kotle vyjíždělo uhlí nebo jiné palivo, jeho přesný mechanizmus ani účel vznikající páry nám však není docela jasný.

Pohled do sušárny. Snad kdysi sušárny brambor. Kdo ví: zub času se za 29 let od opuštění areálu podepsal na všech jeho provozech podstatným způsobem, takže dnes již není lehké rozpoznat, k čemu která budova vlastně sloužila.

V přízemním sále hlavní budovy se odvážné školačky vyskytují nejčastěji. Zřejmě tu mají dostatek potravy a bezpečí i klid na odpočinek.

Vnitřní prostory továrních budov značně trpí porušenou střechou. Pokud se nestane zázrak, budovy takový stav dlouho nepřežijí.

Dřevěné stropy podepřené dřevěnými sloupy - typický obrázek vyšších pater mnoha továren zejména z 1. poloviny 19. století.

Přes svoji zjevnou účelovost a nezdobnost působí dodnes staré továrny neoddiskutovatelně velkolepě.

Jsou zde i místa, kam občas pronikne slunce. Tam se pak odvážné školačky vyhřívají, aby lépe překonaly zimu a tmu, do které je areál ponořen.

Podnik Textil Pardubice využíval tovární budovy od roku 1962 jako sklady. Skladnice si nejednu stěnu vytapetovaly obaly ze skladovaného zboží.

Po silonkách byla tehdy ohromná poptávka. Samotný silon vynalezl známý chemik Otto Wichterle sice již v roce 1941, silonky se z něj ale začaly vyrábět až o 9 let později v Plané nad Lužnicí.

Tato varieta odvážných školaček obývá ráda opuštěné plechové nádoby, kontejnery, krabice a stré vozy. V tomto případě zelenou škodu 100, která na dvoře továrny překrásně obrůstá mechem.

Škodovek stovek je tu více. Některé už jsou ale mezi mrtvými - jako tato, na kterou se zřítila konstrukce střechy za mlýnem.

Všechny budovy mají přístupnou a kdysi i využívanou půdu. Ostatně pro skladování se takové prostory náramně hodily.

Také v temných zákoutích půdy a pod vikýři mají odvážné školačky svoje hnízda.

Nejstarší částí Malého Mlýnku je samotný mlýn. Základy těchto budov jsou zřejmě staré přes 250 let. Dnes slouží jako soukromé chalupy.

Zdroje

1. Wikipedie.cz: Malý Mlýnek. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%BD_Ml%C3%BDnek.
2. Wikipedie.cz: Františkův Důl. Dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1k%C5%AFv_D%C5%AFl.
3. Šír, V.: Převratný nápad. Jak vznikly silonky?. Dostupné z https://www.lidovky.cz/relax/zajimavosti/prevratny-napad-jak-vznikly-silonky.A160502_140534_ln-zajimavosti_ape.